Elena

Sněhové vločky se snášely na zem s neúnavnou vytrvalostí. Už několik dní sněžilo a nezdálo se, že by mělo v nejbližší době přestat. Vlak prosupěl krajinou, až zastavil na hlavním nádraží. Vystoupilo mnoho lidí a mezi nimi i Marian. Jen krátce se rozhlédl, sebral svůj kufr a vykročil na cestu. Potřeboval se někde ubytovat. Volný pokoj našel brzy. Vybalil si jen to nejnutnější, a protože už byla venku tma a on byl unavený z cesty, natáhl se na posteli. Spánek však nepřicházel. Založil si tedy ruce za hlavu a přemýšlel a vzpomínal. Vzpomínal na to, co bylo, na chvíle, kdy byl tolik šťastný. Na svoji krásnou mladou ženu a na děťátko, které jim oběma mělo být tím nejkrásnějším darem jejich života. Jenomže všechno bylo jinak. Marian si povzdech a setřel hřbetem ruky slzy, které se mu draly do očí. Byl večer před Štědrým dnem. Měli to být jejich první společné Vánoce, místo toho zůstal sám.

Noc přešla v ráno a ráno v den. Sníh už přestal padat a celá zem byla pokrytá tlustou bílou přikrývkou. ´Byly by to krásné Vánoce,´ pomyslel si Marian. Vstal, protáhl se a vydal se na procházku městem.

Byl nádherný den. Všechno se třpytilo, dveře byly zdobené chvojím, venku pobíhaly děti a vzduch voněl směsicí cukroví, sněhu a chvojí. Na rozích postávaly skupinky lidí a přály si Veselé Vánoce a na náměstí stál sbor zpěváčků a prozpěvoval koledy. Jenomže čím více štěstí a lásky bylo kolem, tím těžší měl Marian krok. Ještě ráno si nebyl svým počínáním jistý, ale teď už byly všechny pochybnosti ty tam. Zašel k apatykáři a koupil si u něj lahvičku jedu. ´Na krysy´ řekl mu, ale měl pocit, že mu tak úplně nevěřil. Nezáleželo na tom.

Venku se zatím setmělo a lidé rozsvěcovali za okny svíce. Chtěl se pomalu vrátit do svého pokoje, když tu zaslechl zpěv. Zřejmě nějaký sboreček zpíval koledu, což nebylo ni zvláštního, ale přesto si nemohl pomoci. Ta melodie ho jakoby táhla k sobě. V náhlém popudu se otočil a zaměřil se na ni. Chvíli bloudil, až ji konečně slyšel silněji, přesto ale stále nemohl rozeznat slova. Šel za ní dál a dál, až se dostal do jedné staré a odlehlé části města. Stálo tu jen několik domů, starý hřbitov a na hřbitově kostel. Nebylo pochyb, že zpěv vycházel právě z toho místa.

Přišel blíž. Před vchodem do kostela stála skupinka dětí a zpívala koledu, slova mu však nějak splývala, nedokázal je zachytit.

„Jsou to ale šikovní zpěváčci, že?“ řekl náhle někdo vedle něj.

´Zvláštní´ pomyslel si Marian. Až dosud si vůbec neuvědomil, že jsou kolem další lidé.

„Ano, jsou šikovní.“ odpověděl pak nahlas.

„Co vy tu vlastně děláte?“ zeptal se onen cizí muž.

„Ani nevím. Prostě jsem se tu nějak ocitl.“ řekl Marian upřímně.

„Hm.“ muž zabručel a na chvíli odmlčel. „A nechtěl byste se třeba podívat na mši?“ zeptal se nakonec.

„Já nevím.“ váhal Marian. Neměl chuť na společnost, chtěl už jen skončit, co začal. Ale jeho společník byl neoblomný.

„Jen pojďte, určitě to bude poučné.“ řekl a vedl ho do kostela.

Mše začala za okamžik. Stejně slavnostní a velkolepá, jako každá jiná půlnoční mše, a přesto měl Marian pocit, že mu tentokrát proniká do duše víc, než kdykoliv jindy. Kněz mluvil, jako všichni ostatní v tento čas. Kázal o lásce, štěstí, míru a naději, a také o budoucnosti a možnostech. Přitom ovšem Mariana propaloval očima, až se začal potit. Měl pocit, že ví, na co se chystá.

Mše skončila a on byl rád, že vyšel ven na vzduch. Několikrát se zhluboka nadechl. Po tom všem, jakoby ztratil odvahu udělat to, co zamýšlel. Nebo snad zapůsobila slova, která se na něj valila z kazatelny? Nevěděl, ale chtěl co nejrychleji odejít.

„Ještě počkejte!“ zastavil ho hlas jeho průvodce. „Jak se Vám líbila mše?“

„Byla … zajímavá.“ odpověděl Marian váhavě.

„Pro Vás musela.“ usmál se muž. Marian najednou cítil, že všichni ti lidé kolem vědí, co má v plánu. Stáli kolem a dívali se na něj. „Víte,“ pokračoval muž, „v naší rodině je taková tradice. Když se potkáme, vyměníme si nějaký dárek. Nechtěl byste to také zkusit? Mohli bychom si třeba vyměnit to, co máme v pravé kapse u kabátu.“ Marian stiskl lahvičku jedu, kterou měl v pravé kapse. Ten hrozný pocit se ho zmocňoval čím dál tím více.

„Já nepatřím do Vaší rodiny.“ řekl přiškrceným hlasem. Zmocňoval se ho hrozný strach.

„Ale mohl byste.“ Muž se pronikavě na Mariana díval. Toho polilo horko a hned vzápětí mráz. Stáli tam proti sobě a dlouho se nic nedělo, až nakonec Marian pomalu vytáhl ruku s lahvičkou z kapsy. Ani přitom sám netušil, proč to dělá. Byl jako v transu. Podal ji muži a ten si ji vzal. Na oplátku mu pak dal medailon. V té chvíli napětí opadlo. Marian se na medailon zadíval. Byl na něm vyrytý nápis: Naděje je světlo, které, byť vzdálené tolik, že je sotva vidět, zahřeje více než tisíce ohňů.

„Přeji Vám hodně štěstí.“ Řekl ještě muž. Když Marian zvedl hlavu, aby mu odpověděl, byl už pryč a s ním i všichni ostatní. Kolem byla jen černá tma. Marian se otočil a spěchal pryč.

* * * * * * * * * * * * * *

Když se druhý den ráno probudil, ležel v posteli v pokoji, který si pronajal. Protřel si oči a divil se, jak je to možné. Nečekal, že se ještě probudí. Navíc si vůbec nemohl vzpomenout, co předchozí večer dělal. Všechno bylo nějak zmatené a v mlze. Vydal se proto ven, aby si utřídil myšlenky a bezcílně bloudil městem. Nakonec dorazil na starý hřbitov. Když se kolem rozhlédl, začaly se mu vzpomínky vracet. Tady byl předchozího večera a potkal toho podivného člověka. Došel až ke kostelu a zarazil se. Tohle přece nemohla být pravda! Z kostela zůstalo v podstatě jen obvodové zdivo a pár trámů. Všechno bylo zarostlé a zasněžené. Ať se stalo cokoliv, muselo to být už před nějakým časem. Marian si ale byl jistý, že tohle bylo to místo, kde strávil včerejší noc.

Rozhlédl se kolem. Opodál nějaký starý muž čistil hrob. Přišel k němu a zeptal se, co se stalo s kostelem.

„S kostelem? Ten přece shořel“ odpověděl mu. „Je to už třiatřicet let, a to přesně. Stalo se o Vánocích při půlnoční mši. Nikdo přesně neví jak, ale střecha byla najednou v plamenech. Zemřela tam spousta lidí. Jo, jo, to tehdy byly hrozné svátky.“ Povzdechl si stařík. Marian se pomalu odpotácel pryč. Jak jen to bylo možné? Včera tu přeci byl! Anebo se mu to všechno jen zdálo? Ano, možné to bylo. Zřejmě vypil ten jed, jenomže nezabral tak, jak měl a jen mu způsobil nějaké podivné sny a vidiny. Trochu si oddechl a vyrovnanějším krokem pokračoval dál. Ruce si schoval do kapes kabátu, aby si je trochu zahřál, když v tom se zarazil. Pravou rukou nahmatal cosi podivného. Vytáhl to ven, aby se pořádně podíval. V ruce držel medailon s vyrytou větou o naději. Polil ho ledový chlad a roztřásl se. To, co se včera v noci událo, tedy nebyl jen sen. Když pak odtrhl zrak od medailonu a vzhlédl, vyděsil se ještě více. Naproti němu stál náhrobek a na něm zarámovaná fotografie muže, který mu včerejší noci byl průvodcem. Vedle fotografie bylo vyrito jméno Ingo Frost a pod jménem jemu teď už dobře známá věta: Naděje je světlo, které byť vzdálené tolik, že je sotva vidět, zahřeje více než tisíce ohňů.

Teď už nebylo pochyb, včerejší noc musela být skutečnou! Marian měl pocit, že se zblázní, že se mu hlava rozskočí. ´To přece není možné! To přece není možné!´ opakoval si stále dokola. Nakonec to už nemohl vydržet a rozběhl se pryč. Utíkal, jako by mu za patami hořelo. Pořád dál a dál, hlavně se nezastavovat. Ke svému okolí byl slepí a hluchý, až najednou do něčeho narazil. Nebo spíše do někoho, protože to zaječelo velmi vysokým hláskem. Když se vzpamatoval, uviděl před sebou ženu. Velmi hezkou a mladou ženu, téměř ještě dívku.

„Člověče, vy musíte mít hodně naspěch, když se ani nedíváte kolem sebe.“ řekla a oklepávala si z oděvu sníh. Ale neznělo to vyčítavě, spíše pobaveně. Musela spadnout na zem, když do ní vrazil. Teprve v té chvíli mu došlo, že on sám také sedí na zemi. Když ho tam tak viděla, vzala ho za paži a pomáhala mu vstát.

„Jste v pořádku? Obličej máte bělejší, než je sníh kolem.“ starala se.

„T-to je do-dobré.“ zakoktal se a začal se také oprašovat. Pomáhala mu a přitom si všimla na zemi ve sněhu medailonku. Shýbla se pro něj a jek ho zvedala, přečetla si, co na něm bylo vyryto.

„Tohle je moc hezké motto, takové pravdivé. Viděla jsem ho jednou vytesané na náhrobku.“ řekla, když mu ho vracela.

„Já také.“ odpověděl Marian.

„Spěchal jste někam? Možná bych Vám mohla pomoci.“

„Ano. Tedy ne. Tedy spěchal jsem, ale už ne.“ vykoktal.

Dívka se na něj pobaveně dívala svýma velkýma očima. Těžko říct, co si o něm myslela. Choval se jako nějaký blázen. Ale počkat! Proč mu na tom vlastně tak záleželo? Ještě včera se mu chtělo se vším skončit a dnes, dnes jakoby to ani nebyl on. Nemohl pochopit, co se to s ním stalo. Chvíli se zmateně díval na medailon, pak na dívku, pak zase na medailon a znovu na dívku. Chladný kov, anebo možná slova na něm vyrytá, ho začala hřát v dlani a jeho srdce začalo roztávat pod dívčiným veselým pohledem.

„Možná byste mi mohla poradit. Chtěl bych si prohlédnout město.“ řekl nakonec.

„Tak pojďte se mnou, provedu Vás.“ usmála se. Připojil se k ní a poslouchal její povídání. V dálce přitom zaslechl koledu, kterou slyšel i předešlé noci, ale tentokrát rozeznal i slova, která rozehřála jeho duši.

Píseň zpívejte

S námi se radujte

Nad Betlémem hvězda září

Syna světu dala Máří

S námi zapějte

Nová naděje

Srdce nám zahřeje

Andělé si prozpěvují

Se vším živým se radují

Haleluja

Haleluja, Haleluja